Tady prezentuju svoje názory, své koníčky, svou tvorbu a taky svůj smysl pro humor.
Na výšinách bitvy u Shiloh, když byl výsledek více než nejistý, federální plukovní hudba vytrubovala melodii z Il Trovatore (Trubadúra). Tisíce modře oděných mužů se choulily pod říčními břehy a jejich druhové ve zbrani zatím zadržovali konfederované.

Nedlouho poté, když už se zuřivé boje prvního dne chýlily ke svému konci, z lodí kotvících u břehu přicházel pluk, jehož hudba vyhrávala „Hail Columbia“. Někteří z důstojníků se domnívali, že to pomůže zachránit den pro Unii.

Robert Edward Lee jednou v táboře poslouchal koncert plukovní hudby a prohlásil: „Nevím, zda bychom bez hudby mohli vůbec nějakou armádu mít.“ Obě armády totiž řešily hudbou problémy s morálkou.

V prvních dnech války měla své plukovní hudby polovina federálních pluků. Hudebníci dostávali vyšší žold než vojíni, a po koncertech navíc posílali klobouk na vybírání peněz. To přitáhlo ke službě v armádě mnohé známé civilní hudební skupiny. Většinu unionistických plukovních hudeb tvořilo 22 nástrojů, čímž konfederační hudby v nejednom ohledu překonávaly. Jižanští vojáci se za války dychtivě přibližovali na nebezpečnou vzdálenost k liniím nepřítele, jen aby mohli poslouchat hudbu jejich bandů.

Před Sedmidenní bitvou v roce 1862 vystoupilo v Bílém domě na nedělním koncertě 50 unionistických vojenských hudeb, avšak posloužily zejména jako zbraň v rukou svých kritiků a poškodily pověst vojenských hudeb na Severu. Ministerstvo války bylo obviněno, že utrácí za plukovní hudby 4.000.000 dolarů ročně, že k červenci 1862 (měsíc konání nedělního koncertu) je ve službě 618 plukovních hudebních skupin, a že na jednoho muzikanta připadá 41 vojáků. Protest skoncoval s praxí plukovních hudeb, a od té doby měly své hudební skupiny oficiálně už pouze brigády, a to o šestnácti mužích každá. Nejlepší bývaly hudby německé, které byly dokonale sehrané z civilu.

Většina konfederačních plukovních hudeb měla tři nebo čtyři nástroje, na které obvykle hráli rovněž Němci, a protože neměli stejnou péči jako hudebníci federální, rychle se nepříznivým podmínkám přizpůsobili. Členové hudeb vyučovali v zámožněji vypadajících domech v okolí zpěv a běžnou praxí bylo, že pianista vešel nepozván do domu, kde hrál na nástroj, dokud se rodina neseběhla. Jeho druhové se ke zpěvu přidávali a všichni pak za koncert dostali nějaké jídlo.

Důstojníci federální kavalerie, a z nich zejména Philip Sheridan, používali hudbu k tomu, aby své muže nadchli k bezhlavým útokům. V konfederačním jezdectvu měl však hudbu pouze slavný 2. virginský pluk. Vznikla tak, že ukořistili nástroje jednomu newyorkskému pěšímu pluku.

17. virginský pěší poslouchal irskou hudbu skupiny složené z bubnů a fléten, a to tak, že na flétnu hrál otec a na buben jeho syn tak malý, že tahal šosy kabátu po zemi a buben se mu vpředu otloukal o kolena.

Němec, Jacob Gans, oblíbený trubač konfederačního generála Nathana B. Forresta, se pohyboval v palbě tak často, že byl překvalifikován na "kombatanta". Po jednom pochodu (na Pulaski), kdy jel blízko velitele, našel Gans ve své polnici tři díry po kulkách.

Jiného Němce, Jacoba Tannenbauma, který byl v Hanoveru sálovým hudebníkem začátek války překvapil v Mississippi. V Mobile v Alabamě se spojil s Harrym MaCarthym, aby podle jedné pověsti spolu napsali „Bonnie Blue Flag“. Brzy však emigroval na Sever, kde se připojil ke skupině kočovných zpěváků.

Jistý major Noquet, ženista ze štábu Braxtona Bragga se do generálovy přízně i přízně vojáků vetřel svým zpěvem v táboře, zejména vášnivým přednesem Marseilaisy – avšak v předvečer bitvy o Missionary Ridge tajně odnesl 150.000 dolarů z armádní pokladny, přeběhl k nepříteli a vyzradil všechno, co o Braggových pozicích věděl.

Navzdory všem ostatním nedostatkům si Jižní vojáci ještě v pozdních fázích války udržovali ducha hudbou. Když generál Jubal A. Early v roce 1864 přitáhl do periferií Washingtonu, jedno z prvních hlášení o nebezpečí, které podával seveřanský zvěd, popisovalo tento dojem: „Nepřítel připravuje na dnes večer generální útok na Fort Stevens. Strhávají ploty a přesunují se doprava za zvuků plukovních hudeb. Můžete uspíšit příchod pátého sboru?“

Během druhého dne u Gettysburgu hrály hudby 11. a 26. severokarolínského tak nahlas, že na sebe přitáhly palbu federálního dělostřelectva. Tito muži byli odvoláni ze své služby péče o raněné, aby podepřeli morálku pěchoty. Hráli hodiny a hodiny a jejich hudba soupeřila s masivní palbou zbraní z obou stran.

Jednu z dosud živých válečných tradic založil Jeb Stuart, náčelník jezdectva Armády severní Virgínie. Zaranžoval primitvní jazzband kolem svého sluhy „Mulato Boba“, který hrál na „kosti“; Sam Sweeney z Appomatoxu ve Virgínii – druhý „jazzman“ hrál na banjo; dále s nimi vystupoval půltucet houslistů; zpěváci a dokonce i tanečníci. Stuart je zaměstnával téměř nepřetržitě po celou válku; kdy bitva bývala pouhým dočasným přerušením jejich neustávající hudební produkce.

Sweeney byl jedním z prvních minstrelů černé pleti. Jeho bratr Joe, který zemřel těsně před válkou vyvinul banjo z hrubého nástroje, na který hrávali „negři“ na plantážích, – alespoň dobová pověst tak praví. Sweeneyho skupina se tak proslavila, že se vydala dokonce na evropské turné a jednou hráli i před královnou Viktorií.

Stuart sám byl nadšeným zpěvákem a 9. října 1862 v 1. hodinu v noci – po cestě na jeden ze svých slavných nájezdů do Pensylvánie, učinil zastávku na „hudební intermezzo“. S banjem, kostmi, houslemi a sborem, Stuart v domě Stephena Dandridge v obci Bower, poblíž Martinsburgu ve Virgínii, vyburcoval ze spánku skupinku mladých dam. A když se jeho obecenstvo už přestávalo bavit, velitel jezdectva zařadil program z melodií, které obvykle poslouchali vojáci jeho armádního sboru.

Z množství písní, vzniknuvších za války, se přinejmenším jedna stala dobře známým hymnem: „Hold the Fort, For I Am Coming“ (http://www.youtube.com/watch?v=S_9uDVL5JZw). Zrcadlí událost, která se stala v bojích kolem Kennesaw Mountain v Georgii, kdy konfederovaní odřízli generála J. M. Corse s 1.500. muži v Alatooně.

Když na tuto předsunutou pozici útočila divize o 6.500 jižanech, a modrokabátníkům se zdálo vše ztraceno, signalisté na Kennesaw Mountain předávali máváním praporů Corseovi zprávy:

„Sherman se přibližuje s vojskem. Vydržte“

a

„Vydržte, Generál Sherman říkal, že pro vás tvrdě pracuje.“

Corse vydržel, navzdory 705 obětem a 200 zajatých. Těsně před koncem, když Sherman vyslal zprávu s dotazem, zda byl Corse raněn; nezdolný obránce odpověděl: „Přišel jsem o lícní kost a ucho, ale ještě jsem schopen vypráskat odsud celé peklo.“ Na základě těchto materiálů pak Philip Baul Bliss píše svůj slavný hymnus.

Snad nejslavnější melodií z Občanské války je signál polnice, tzv. „Taps“, který započal svou existenci jako signál pro vojáky generála Daniela Butterfielda.

Hudba bývala také často „mírotvorcem“. V bojích před pádem Atlanty měla dechovka z praporu georgijských ostrostřelců mjr. Arthura Shoaffa skvělého kornetistu, který chodil každý večer po večeři na frontovou linii a hrál pro jižany v zákopech. Když palba zhoustla, byl nucen přestat.

Odnaproti volaly předsunuté federální hlídky: „Hej, Johnny, chceme toho kornetistu.“

„Rád by hrál, ale bojí se, že mu zničíte roh,“ odpovídali Jižané.

„Dobře zastavujem palbu.“

„All right, Yanci.“

Nato mohl kornetista vylézt na náspy a hrát sóla z oper, pěkným tenorem zpívat melodie jako „Come Where My Love Lies Dreaming“ a „I Dreamt I Dwelt in Marble Hells“.

Plukovník James Cooper Nisbet, který se nacházel poblíž na tuto scénu nikdy nezapomněl: „Jak Yankové umějí aplaudovat! Měli také dobrého kornetistu, který mohl našeho muže klidně alternovat.“

Koncert skončil, a palba mohla být znovu zahájena.
25.02.2010 12:35:07
green.monster
měsíc 2a.jpg
Ty tady mám povinně, stejně jako ona moje.
logo.gif
Sem chodím - a rád!
17687863.IMG_0017a.jpg
Naši [taky trochu prdlí] kamarádi...
logo.gif
Stránky, které se zabývají převážně tematikou Jihu, což mi plně vyhovuje, pokud tobě taky, čum-sem...
male_vlajky.png
Česká společnost Americké občanské války
COUDY.JPG
Můj kamarád, co taky píše a zpívá písničky, ale je v tomto směru poněkud úspěšnější...
Stránky jednoho mého karamáda
Stránky jednoho mého karamáda
Stránky jednoho mého karamáda.
Pokud se vám u mě líbilo - fajn, přijďte zas; pokud ne - OK - nechoďte.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one