Tady prezentuju svoje názory, své koníčky, svou tvorbu a taky svůj smysl pro humor.

Ukázka z mé připravované knihy, která se bude jmenovat: KAMARÁDI

Ukázka z mé připravované knihy, která se bude jmenovat: KAMARÁDI - obrázek

Ukázka z mé připravované knihy, která se bude jmenovat: KAMARÁDI - obrázek

píšu to už pěknejch pár let a nejspíš to ještě nějakej rok potrvá než to někde vyjde (doufám, že vyjde) - na ukázku kousek první kapitoly...
 I. KAPITOLA...


...v níž se seznámíme s Číňanem, Bodlákem, Prckem, Zubem a Matifouem a s jejich pojetím trampingu...


Vandr ještě ani pořádně nezačal (neboť Bodlák měl stále ještě na hlavě svoji fungl novou čepici), když jsme zjistili, že máme všehovšudy dvě čutory na pět lidí. Jednu vzal prozíravý Číňan, druhou rozložitý Matifou.

"Bodláku, kde máš felinu?" zeptal se konverzačním tónem Prcek. "To už jsi zapomněl, že jsem ji minule nechal... (Bodlák zásadně nepoužíval slovo ztratil, protože se jeden čas málem chytlo jako jeho přezdívka) ...na Dabldý u studánky?" odpověděl Bodlák otázkou a pozoroval s nevšedním zaujetím míhající se krajinu. "Ztratil," pronesl důrazně Zub. Bodlák, jakoby neslyšel, tiskl nos na sklo a bedlivě sledoval holé pole, aby mu nic neuteklo.

"No co, pudeme podél nějakýho potoka...," začal Matifou, ale nestačil doříct, protože mu skočil do řeči náhle rozveselený Bodlák: "To nepude, ten potok by tady v kraji mohli ještě potřebovat. Nemůžeš jim ho takhle sprostě vypít." "Seš ňákej chytrej Ztratil," odbyl ho Matifou. "To stejně nejde, protože směrem na Městečko žádnej potok nepotkáme," uzavřel jsem lakonicky já." "Tak to sme v háji," řekl Zub. "Vystupovát," zažertoval trapně Prcek, načež se probudil naproti sedící děda a vystoupil. "Vidíš co děláš, nezodpovědníče? Vždyť ten pán chtěl ject až na konečnou," napomenul ho Matifou. Děda, stojící na peróně mžoural v prudkém slunci a přemýšlel, cože to vlastně chtěl. Pak se usmál, jakoby si vzpomněl, sedl si na lavičku a zase usnul. "Přistoupili?" tázal se průvodčí. "Komu?" tázal se průvodčího Zub. Štíplístek se usmál a zavřel za sebou dveře.

"No nic, bídně zahyneme a na našich kostech si pochutnají kojoti," pravil sečtělý Matifou, vraceje se k původnímu tématu. "A Bodláka budeme chodit v noci strašit, protože nás má na svědomí," přidal se Prcek. "To je zajímavý," pokusil se odvést pozornost Bodlák, "tady stavěj všechny domy podle jednoho nákresu, asi si ho navzájem pučujou, aby ušetřili za architekta." "Já ho budu chodit strašit i ve dne, protože mimo to, že ztratil čutoru, čumí z okna, a ani se nesnaží vymyslet, jak nás od té smrti žízní zachránit," nedal se Zub. "Koupíme lahváče a po vypití je naplníme vodou," ušklíbl se Bodlák vítězoslavně. "Ty je stejně všechny ztratíš," usmál jsem se na Bodláka a dodal: "A budem zase namydlený."

Bodlákův nápad poněkud utlumil naše obavy, a každý už přemýšlel, kam ty flašky dáme. Zraky všech se upřely na velkou kapsu na Matifouově břiše. "Piva ponese Matifou," rozhodl Prcek, dívaje se na kapsu. "Já v ní mám Tekumseha," bránil se Matifou, drže se za břicho. "Tekumseh pude po svejch," řekl jsem já. "Já ti ho ponesu," nabízel se podezřele ochotně Zub. "Ty? Ty ho tak maximálně uvidíš zavřenýho z padesáti metrů. A eště bude mlha, že nebude vidět ani na grog. Zašpiníš ho a táta mě zabije," pravil Matifou věda, že kdyby se Zub do knížky začetl, už by se do ní na tomhle vandru nepodíval. Při řeči stál a plácal se teatrálně přes kapsu, ve které poskakoval ubohý, nespravedlivě bitý, indiánský náčelník. Když domluvil, sedl si zpátky na sedadlo, které zanaříkalo a prohnulo se o dobrého čtvrt metru.

"Člověk chce pomoct a to má za to," dal se slyšet Zub, "inu za dobrotu na žebrotu," dodal smutně, doufaje, že ho z Matifoua ještě nějak vyláká.

"Pltíí," zařval nelidsky Bodlák, "vystupováát!" A hrnul se do uličky, aby o půl minuty později honil už rozjíždějící se vlak, ve kterém zůstala jeho německá čepice z poslední války. Když mu vlak i s čepicí ujel, odebrali jsme se do hospody nakoupit lahváče. Po cestě to nedalo Matifouovi, aby nepoznamenal: "Člověče, ti nádražáci musejí někde mít pořádnou sbírku tvých pohlavních pokrývek. Že jo?" obrátil se na nás všechny a pokračoval, "měl by ses na to někde poptat, protože z tolika čepic a klobouků by sis mohl konečně ušít pořádnej mantl." To už se Zub řehtal tak neurvale, že Bodlák uznal za vhodné setřít napřed jeho: "Moc se netlem, ať nezakopneš vo hlodáky," a pak teprve Matifoua: "A ty nemel, ať ti nezaskočí tatranka, Matifouku." Můj úsměv velkoryse přehlédl.

"Všechno je v nejlepším nepořádku," řval na nás z dálky Prcek, který šel; pod záminkou, že jde zkontrolovat, jestli má hospoda otevřeno; napřed, aby mohl sbírat vajgly. "Hospoda má zavřeno z důvodu DOVOLENÁ!" "Máš nás na svědomí," obrátil jsem se na Bodláka. "Já to říkal," podotkl Prcek, zatímco si zapaloval podezřele zmačkanou a špinavou cigaretu. "Možná, že má konzum eště otevřeno," zadoufal Bodlák, a hned se nabídl, že tam pro lahváče skočí.

My ostatní jsme se posadili na jeden z prázdných vagónů, takový na jakých se obvykle vozí klády na pilu a nohy jsme si natáhli na dřevěnou nakládací rampu. Ve chvíli, kdy Prcek šahal do kapsy pro další nedopalek, ho Matifou požádal ať zahraje něco na foukačku, on že ho doprovodí. A otevřel pouzdro s kytarou.

Zrovna když se Robert Ford plížil v nočních tmách, aby mohl odpravit Jesseho Jamese, vrátil se Bodlák. Jelikož jsme již na dálku neviděli jeho neuvěřitelně vyvinutý předkus obnažený a naopak viděli jeho prázdné ruce, usoudili jsme, že měl zavřeno i konzum.

Matifou namířil krkem kytary na Bodláka a vydával zvuky, jaké dovede úspěšně napodobit jen německý kulomet Maxim. Zub zařval: "Nééééééééééé!" A Prcek začal o kovový sloupek brousit svůj nepatrný žabikuch. Já se vztyčil, a když Bodlák došel až k nám, poručil jsem mu: "Řekni, že to není pravda!" "Je," opáčil Bodlák a zatvářil se jak nejprovinileji dovedl. Jeho pihy tak zaujaly zajímavou konstelaci kolem nosu a jeho, už tak dost zastrčená, brada, téměř zmizela. "Co budem dělat?" zeptal se Matifou, když vystřílel náboje. "Rozdělíme prostě vodu mezi nás čtyři a Bodláka necháme zahynout žízní," řekl jsem já. "Bodlák půjde pro lahváče do Městečka až dorazíme na plac," nesouhlasil Prcek, zapaluje si dalšího vajgla. Nakonec jsme přijali za své oba plány.

Vyrazili jsme na cestu s podobnými pocity, s jakými se patrně vydával na západ Kryštof Kolumbus, nevědouce, zdali naše zásoby vody vydrží dostatečně dlouho. S pohledem upřeným na slunce řekl Matifou: "Bodláku, záviď!" A napil se. Načež to nedalo i mně, abych Bodlákovi neudělal chutě, napil jsem se a ještě si opláchl obličej. Bodlák dělal, že si nás nevšímá a olízl si rty. "Všechno spraví sklenice Kolalokovy limonády," přisadil si Zub přikládaje k ústům Matifouovu čutoru. Nato se ještě napil Prcek ode mně a schválně nahlas hltal. "Já jsem jako velbloud, vydržím děsně dlouho bez vody," řekl Bodlák, aby nás ubezpečil, že mu to vůbec nevadí. "No, hrba na to máš," podotkl Matifou znalecky a poplácal ho po zádech. "Hubu taky," přidal se Prcek a potáhl si.

"ZTRATIL byste za mě slovo..., ZTRATIL se v zatáčce..., ZTRATIL jsem o Bodlákovi poslední zbytky iluzí," poletovalo co chvíli vzduchem a Bodlák se bedlivě koukal pod nohy. Patrně proto, aby nezašlápl nějakého broučka. Jinak cesta ubíhala vcelku klidně až k seníku, kde jsme se unaveně svalili do trávy metajíce batohy v okruhu tří metrů kolem sebe. "A Bodlák teď půjde do Městečka pro lahváče," prohlásil zlomyslně Matifou. "Cvičně," dodal Zub. "Aby nevyšel z formy," přidal se Prcek. "Nikam nejdu, dokud si neodpočinu," zaševelil udýchaný Bodlák rozpraskanými rty a setřel si z čela pot. Načež se svalil na zem do stínu pod velikou jedli.

"Voděnka stůůůdená jáááko led, jáááko led...," řval Matifou buše do strun, zatímco Bodlák odpočíval. Postupně jsme se k němu přidávali i my ostatní a předháněli se, kdo vymyslí víc písniček s jedním námětem - voda. "No nic jdu," zvedl se Bodlák, když už toho na něj bylo moc. Schovali jsme bágly do sena a šli všichni. Po cestě jsme řvali píseň o Jackovi z moravské vísky, co neznal vodu, zato znal whisky, Hudsonský šífy, Obchodníka s deštěm, Prší, prší a ještě mnohé jiné "vodní" songy. Zpátky se nevrátily dva lahváče a třetí se vypil v seníku, aby se nám líp usínalo.

Když jsem se ráno probudil žízní, neboť po večerní senné bitvě bylo v seníku příšerné sucho, uvědomil jsem si, že musíme stejně do Městečka ještě jednou, a to pro vodu do těch vypitých flašek. A do čutor taky - to jsem zjistil, když jsem dopil poslední kapku ze své a tu nepatrnou slzičku v Matifouově nechal radši pro ostatní. Ty zatím nic netrápilo. Matifou řezal dříví na obrovské cirkulárce, Bodlák mu přizvukoval o tóninu výš a soulad jim kazil Zub, skřípající svými hlodáky o docela již obroušenou spodní dáseň. Radši jsem se znova uložil k spánku. Asi za půl hodiny bylo slyšet o něco méně ohleduplného Prcka: "Krucinálheršvec, kde je něco k pití?!" Řval ze všech sil. Matifou vyděšeně vyskočil a uhodil se o trám, kterému se již dávno přezdívalo »Blbohlav«. "Jauvajs," vyjekl a byli jsme vzhůru všichni. Dvě temná zadunění Zubovy a mojí hlavy o »Bbohlav« odzvonila absolutní budíček. "Kde je něco k pití?" opakoval Prcek nejapně svou otázku a rozhlížel se po nás ostatních. Nevěděli jsme to o nic líp než on, měl spíš říct: "Vidíte, volové, zapomněli jsme ve Městečku doplnit vodu," nebo: "Komunisti zatracený, ani tu vodu nám nedopřejou," ale on jen tupě zíral, jakoby od nás po ránu očekával nějaké inteligentní řešení nastalé situace. Jenže na hrubý pytel hrubá záplata a na blbou otázku blbá odpověď. "Nény," napodobil Zub svého dvouletého bratrance a nutno podotknouti, že při jeho IQ mu to vskutku nečinilo žádné potíže.

Po další hodině převalování a nářků, jak vtipně poznamenal Matifou: "Nad rozlitým mlékem," jsme se úplně vyschlí konečně vydali směrem k Městečku. Vzali jsme skutečně všecko do čeho se dala nabrat voda, tedy nejen feliny, flašky a bizoní měchýře, ale třeba i Matifouovy ponožky, které byly po půl roce bez praní už zcela neprodyšné, ilegalitové tašky a Prcek dokonce malého skleněného »prcka»«, kterého kdysi v podroušeném stavu »znárodnil« v hospodě a jehož od té doby neustále vozil s sebou. Původně, jak tvrdil, proto, aby jej zase vrátil, později prý proto, že už si na sebe zvykli.

Ve vzduchu poletovaly tisíce malých mušek. Jednu z nich jsem vdechl a rozkašlal se. "To je z toho kouření," poznamenal Prcek. "Jo, to je z toho kouření, už kašlu já a za chvilku začnem všichni, měl bys toho nechat," řekl jsem a zatvářil se mentorsky.

Potkávali jsme vracející se houbaře, podivná individua v montérkách a jednoho jezdce na koni ve filcových holínkách a v klobouku typu »dědek«. "Ahój," křičel na nás z protějšího slunného svahu a mával tou hroznou věcí. "Ahóój," mávali jsme na něj my všemi těmi flaškami a Bodlák se na něj navíc zubil jako krokodýl.

Slunce rozžhavovalo každý kámen do běla. "Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko...," žadonil Zub, který si všiml, že je slunce kousek od mraku. To si však jeho žádost špatně vyložilo a popolezlo opačným směrem. "No tak to ti teda pěkně děkuju," opáčil naštvaně Zub, zakopl a upadl hlodákama do trní. Začal zlostně sekat dýkou maliní a klel jako dlaždič. "No no, milovníče přírody," poznamenal Prcek, "ty jsi se ňák rozkatil." Zub se poněkud uklidnil a prohlížel si své poškrábané ruce. "Byl jsi dobrým nepřítelem," řekl velkoryse malinovému keři. Matifou se šklíbil, až se mu dělaly ďolíčky ve tvářích a vesele hýkaje, plácnul se po pochvě svého bodáku. "Hoří ti hlava!" zařval pak, skočil po Bodlákovi a přikryl mu ji svým kloboukem. Ten byl příliš velký a spadl Bodlákovi přes oči. Řehtali jsme se jak koně. Ostatně koně v nedaleké ohradě se řehtali taky."Volové," rozhlédl se po nás Bodlák "a koňové," podíval se i do ohrady a opovržlivě si odplivl. "Krávo," dodal pak ještě směrem ke slunci, které takřka okamžitě zašlo za mrak."Pochopilo," řekl jsem, "že proti záři tvé gebzy nemá šanci."

"Jářku," povídá Prcek, "nezdá se vám, že je ňáký podezřelý ticho ?" Měl pravdu, ani jeden fóglík nezpíval, mušky už taky nelítaly a jestli jo, tak nás si rozhodně nevšímaly. Zato na zářivě modrém nebi nad ohradou pro koně se sem tam míhaly vlaštovky. Z mráčku, bílého jako sníh a načechraného jak cukrová vata, se postupně stal mrak velký jak lokomotiva a šedý jako konfederační uniforma. Netrvalo to snad ani deset minut a byli jsme mokří do poslední nitky. "Hernajs," klel Matifou, marně se snažící schovat pod svým najednou tak malým kloboukem, "odkuď to prší?" A díval se na čistě modrou oblohu nad námi. "Teď máte co jste chtěli - vody co hrdlo ráčí," smál se zlomyslně Bodlák. "Prší našikmo z támhlectoho mraku," kývl Prcek hlavou na mráček na druhém konci republiky. "Tak to asi těžko," řek jsem já, "to by muselo pršet skoro vodorovně." "Nebo do eska," navrhoval Zub a rukou naznačoval ve vzduchu ležaté "S". Ať už pršelo vodorovně, do eska, nebo do osmičky, každopádně pršelo pořádně, protože ani husté smrčí, pod kterým jsme se snažili v zoufalství schovat, déšť nezadrželo. "Tak," vtipkoval Matifou, "to bysme měli. Bodlák je uhašenej." A skutečně - Bodlákovo »ohniště«, které normálně šlehalo na všecky strany, viselo teď zplihle dolů a kapala z něj voda. "Tak to dopadá, když někdo nedává pozor na svou pohlavní pokrývku," rýpal Matifou, ukazuje na Bodláka. "Dávej radši pozor, ať ti nezmokne Tekumseh," snažil se Bodlák odvádět pozornost od sebe.

Když jsme došli do Městečka, voněl všude ozón, stromy u silnice byly umytý do leskle tmavozelena a nám už bylo úplně jedno, jestli prší, nebo ne. Vešli jsme do hospody a Frfla (místní hostinský) se otázal:"Tak co to bude, mládenci?" "Nebudete nám to věřit," začal jsem, "ale potřebujeme vodu..." Komik Charlie Chaplin by se styděl, kdyby tam v tu chvíli byl s náma. Celá hospoda propukla v hurónský řev. Nejvíc se chechtali tři fousatí »montérkáči« v rohu pod televizí.

Frfla postavil před každýho z nás jedno pivo a vybral od nás všecky ty nádoby. "Zájezd z Vodňan byl hlášenej až na příští týden," snažil se vtipkovat jeden z těch fousáčů. "Á jednadvacet," dodal a položil karty na stůl. "Vodníci patřej na topol podle skal," řekl druhý a rozdal druhý kolo. Ostatní dva se vděčně pochechtávali. "Krakonoš," řekl nahlas Matifou a otřel si pěnu ze rtů, "by měl honit Trautenberka po horách a né vysedávat v hospodě." A pohlédl na fousáče. Ti na chvilku ztichli a dědkové od vedlejšího stolu je častovali pichlavými poznámkami: "Ten vám to dal, medvědi. Teď to maj, huňáči..." a podobně. "Dóma v kómoře já mám gólema, hlávu náhoře, nóhy dóle má...," zapěl jeden z huňádyů v odpověď. Zasáhl tím Matifoua do černého, ale ten na sobě nedal nic znát a bohorovně odvětil: "Četl jsem někde, že normální průměrný člověk druhu homo sapiens sapiens má asi tak šedesát, maximálně sto dvacet tisíc vlasů...," otočil se zpátky k nám a stejně hlasitě pokračoval," dřívější vývojové stupně byly samozřejmě ochlupenější...," vousáč bouchl pěstí do stolu, "...a taky samozřejmě méně inteligentní..." a vousáč vstal a zařval: "Hele, mladej...!" "Jardo, nech ho bejt! Vykašli se na to!" stahovali ho ostatní dva zpátky na židli a on si ztěžka sedl. Židle zaskřípěla, zaklonila se a kdyby za ním nebyla zeď, určitě by se poskládala jako domeček z karet a chlap by se zřítil na podlahu. Takhle jen klepla o stěnu a tím to skončilo. Škoda.

"Hele, hoši," zafrflal Frfla, "nedělejte mi tu potíže, dopijte si pivo, vemte si vodu a pakujte se. A vy se na ně vy..... a hrajte, ať si s váma můžu dát odvetu," dodal k montérkáčům. Brblání z rohu pod televizí, kde seděli tři rozložití chlapi, nás rovněž vybízelo k rychlému odchodu. Neotáleli jsme, zaplatili a zvedli se.

"Ourevoir," luskl Matifou blahosklonně prsty mezi dveřmi a usmál se směrem k fousáčům. "No sbohem," odpověděl ten nejbojovnější z nich.

Venku stoupala ze silnice pára a z jasně modré oblohy nám do očí pražilo odpolední slunce. "Oskar už do toho zase pere," zamračil se Prcek, když se mu podařilo podívat se rovnou do slunce. "Vidím fialový a zelený kolečka," oznámil potom. "Červený nevidíš?" ptal se ho mžourající Bodlák. "Co tak někdo nevidí po jednom kríglíku," chechtal se Zub. Schválně jsem se podíval do sluníčka, co uvidím já. Nic. Svěřil jsem se s tím kamarádům - chyba. "S tvýma šikmýma očima samozřejmě nic podobnýho vidět nemůžeš, to vidí jen lidé normálních parametrů, řekl Matifou. "To se tě ovšem netýká," vložil se do toho Prcek, ne snad proto, aby se mě zastal, ale že když už se mluví, tak aby taky něco řekl. Matifou ho zpražil jedním ze svých nejpřísnějších pohledů, při kterém vypadá jako Laurel a Hardy dohromady a důstojně se odkolébal do příkopu, kde snědl všechny maliny na dva roky dopředu. "Nechápete mě," usmál jsem se na ty troglodyty, "ale tomu já se nedivím, protože, když my Číňané jsme po sobě stříleli z pistolí, oblíkali se do hedvábí a orientovali se podle kompasu, tady se to ještě mlátilo kamennýma sekeromlatama, oblíkalo se do zavšivených chlupatin a orientovalo se podle toho na který straně je děda nejvíc porostlej lišejníkem." "Zase nás ale Mongolové nedobyli," snažil se Prcek taky blýsknout svými země-národopisnými znalostmi " a udeřil se zvučně do míst, kde, kdyby to nebyl zrovna on, by asi měl hrudník. "U tebe bych si nebyl tak jistej," zašpičkoval jsem si. "Pusťte mě na něj!"řval Prcek, chytil se oběma rukama za košile kamarádů a házel sebou, jako by ho drželi. Mával jsem mu svým červeným šátkem před očima po způsobu toreadorů a povzbuzoval ho k činu slovy: "Olé, vole!" Bílé embéčko, co nás právě míjelo, bylo chvíli na to taranováno Prckovou hlavou. Zadunělo to, auto začalo brzdit a my se dali na úprk do svahu směrem ke koním. Motorista se samozřejmě neobtěžoval nás pronásledovat, jen za námi poslal několik přesně mířených šťavnatých nadávek. Nejvíc na adresu Prcka - býka silnic a Matifoua, protože ten prchal nejpomaleji a řidič ho tím pádem viděl nejdýl.

U koní jsme se vydýchávali, krmili je trávou, hladili je po čumácích, chytali bronz a snažili se sušit na sluníčku šaty. Prcek, který měl zřejmě den, rozšlápl jeden z koblížků ležících na cestě. "To tu na tebe určitě nastražili Mongolové, žes jim křivdil," řekl jsem zlomyslně a šklebil se na jeho podrážku, ze které to právě klacíkem oškraboval. "Bluééééé," odvětil znechuceně Prcek a podíval se na mě. "Bluéééé nápodobně," řekl jsem já, neboť jsem správně vychován a vím co se sluší a patří.

12.10.2006 02:18:13
green.monster
měsíc 2a.jpg
Ty tady mám povinně, stejně jako ona moje.
logo.gif
Sem chodím - a rád!
17687863.IMG_0017a.jpg
Naši [taky trochu prdlí] kamarádi...
logo.gif
Stránky, které se zabývají převážně tematikou Jihu, což mi plně vyhovuje, pokud tobě taky, čum-sem...
male_vlajky.png
Česká společnost Americké občanské války
COUDY.JPG
Můj kamarád, co taky píše a zpívá písničky, ale je v tomto směru poněkud úspěšnější...
Stránky jednoho mého karamáda
Stránky jednoho mého karamáda
Stránky jednoho mého karamáda.
Pokud se vám u mě líbilo - fajn, přijďte zas; pokud ne - OK - nechoďte.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one